Dovolit věcem, aby se staly

Blížící se ARCHITECT@WORK v Miláně, které se uskuteční 11. a 12. listopadu v Allianz MiCo, otevírá prostor pro diskusi na téma Living Space (Živý prostor). To úzce souvisí s otázkami vývoje, adaptace a života budov před naším zásahem i po něm.

Debata, která rezonuje i na mezinárodní scéně, získává v podání Alessandra Scandurry ze studia Scandurra Studio Architettura velmi osobitou podobu. Odráží se v jeho Manifestu i v přístupu, který čas a lidi vnímá jako skutečný projektový materiál.

Pojďme se společně podívat na jeho pohled na architekturu. A nezapomeňte si zapsat do kalendáře jeho seminář, který proběhne 12. listopadu v 16:30.

Za hranicí „tabula rasa“: nové paradigma znovuvyužití

Urbanistická regenerace a práce se stávající zástavbou patří dnes k nejdůležitějším tématům, a to jak z důvodů udržitelnosti, tak ochrany identity míst. Jak se od začátků vaší kariéry proměnil přístup studia Scandurra k práci s existující zástavbou? Kde podle vás leží hranice mezi zachováním paměti místa a potřebou vtisknout mu novou současnou identitu?

Když jsem začínal, představovala existující budova určité omezení. Bylo to něco, s čím bylo třeba vyjednávat, aby člověk mohl uskutečnit svůj vlastní projekt. Dnes je pro nás výchozím bodem a často i nejinteligentnější součástí celé práce, protože obsahuje rozhodnutí, která již prověřil čas.

Když stojím před existující budovou, neptám se, čím byla, ale čím se ještě může stát. Tento postoj jsme formulovali i v našem Manifestu: nedědíme budovy, dědíme možnosti. Paměť není to, co uchováváme. Paměť je to, čemu umožňujeme dále se vyvíjet.

Tento pohled výrazně ovlivnila moje práce pro Museo Palladio, sídlící v palladiánském paláci ve Vicenze, i pro Nadaci Piera Portaluppiho. Když trávíte čas v renesančním paláci nebo v archivu mistra architektury dvacátého století, uvědomíte si jednu jednoduchou věc: budova nikdy není konečný stav. Je to sled adaptací.

Žádná z budov, které dnes považujeme za nedotknutelné, se k nám nedochovala přesně v podobě, v jaké byla navržena. Dokonce i Palladio vycházel z ideálního modelu, který následně přizpůsoboval konkrétním místům.

Proto bych onu hranici nehledal ve stylu. Hranice leží jinde a lze ji poměrně přesně definovat: nesmíme omezovat možnosti těch, kteří přijdou po nás.

Zásah, který budovu uzamkne do jediného způsobu využití, který uzavírá další možnosti a znemožňuje jinou transformaci za třicet let, ochuzuje místo o jeho budoucí příběhy, i kdyby přitom zachoval každý kámen.

To platí i pro novostavby. Vždy existuje nějaká předchozí architektura, i když nebyla nikdy postavena. V projektu Brescia Urban Living, kde jsme již dokončili studentské bydlení a nyní realizujeme rezidenční část, vrací podnož budov a otevřený veřejný prostor této čtvrti park. Budovy městu dávají více, než si z něj berou. A právě tato hodnota zde zůstane i za padesát let.

Dopad digitální stavby

Digitální stavba je tématem, které mezi odborníky vyvolává velký zájem. Jak podle vás nové technologie, práce s daty a digitalizace procesů proměňují nejen samotný návrh, ale také život stavby? Nabízí tento přístup skutečnou konkurenční výhodu zejména při obnově a adaptaci existujících budov?

O digitální stavbě se téměř vždy hovoří jako o otázce efektivity. Mě však zajímá především jako nástroj poznání.

Při práci se stávajícími budovami je její přínos zřejmý a velmi konkrétní: digitální zaměření představuje první skutečně věrný obraz budovy. Každý, kdo někdy pracoval s existující stavbou, ví, že archivní výkresy téměř nikdy neodpovídají realitě. A právě v tomto rozdílu často ztroskotávají projekty obnovy, ať už kvůli změnám projektu, časovým prodlevám nebo rostoucím nákladům.

Omezit počet nepříjemných překvapení není technická otázka. Je to předpoklad toho, aby bylo ekonomicky výhodnější budovu znovu využít než ji zbourat. Právě zde je konkurenční výhoda skutečně patrná.

Největší hodnota digitálního modelu se však ukáže až po dokončení stavby. Model je součástí dědictví budovy. Je to informace, kterou předáváme těm, kdo ji budou za dvacet let znovu upravovat, a která jim umožní pochopit, čeho se mohou dotknout a co by naopak mělo zůstat zachováno.

V tomto smyslu neslouží digitalizace našemu projektu. Slouží projektu, který přijde po něm.

Data popisují, jak je budova postavena, nikoli to, co umožní. Digitální stavba nám řekne vše o konstrukci a nic o životě, který se uvnitř bude odehrávat. Ten stále vyžaduje tu nejméně technologickou činnost ze všech: jít na místo, pozorovat, počítat a vracet se v různých denních dobách.

Inovace a technologie

ARCHITECT@WORK je úzce spojen s technickými a materiálovými inovacemi. Jak při práci s historickými vrstvami a adaptací stávajících budov vybíráte materiály? Preferujete výrazný kontrast vůči původní architektuře, nebo spíše nenápadnou integraci?

Při rozhodování nevycházím z této alternativy. Kontrast nebo imitace jsou otázkou stylu. Skutečnou otázkou je pochopit, z čeho se budova skládá, jaké jsou její části a hierarchie, a respektovat její hlubší podstatu.

Zásah, který jednotlivé vrstvy a části budovy směšuje, činí existující strukturu nečitelnou a je odsouzen k neúspěchu.

Hlavním kritériem je pro mě chování materiálu v čase. Zajímá mě fyzická podstata architektury, tedy vše, co působí na naše smysly. Materiál a jeho životnost představují způsob, jakým budova reaguje na svět kolem sebe a jak nás propojuje s přírodními živly, jako jsou světlo, vlhkost, teplo nebo opotřebení.

Proto mě nezajímá, jak materiál vypadá v den otevření budovy. Zajímá mě, jak bude vypadat po pěti letech, až se ho dotknou tisíce rukou.

Ve studentském bydlení projektu Brescia Urban Living jsme například zvolili konstrukci z CLT panelů právě s ohledem na její vlastnosti, stavební proces, ekologickou stopu i způsob, jakým dřevo přirozeně stárne.

Původně jsem působil ve scénografii a spolupracoval s Giorgiem Barberiem Corsettim. Tam se člověk naučí, že materiál musí obstát v každodenním používání, fungovat i při pohledu z dálky a zároveň být snadno nahraditelný. Tato zkušenost mě nikdy neopustila.

V našem Manifestu se objevuje věta, která tento přístup vystihuje:

„Krása je viditelnou podobou péče.“

Poznáte ji na místech, kde ji nikdo výslovně neočekává: ve spojích, na prahech, zadních stranách objektů nebo na madlech zábradlí.

Je to také jediná část kvality, kterou nelze nasimulovat v renderu.

Pohled do budoucnosti architektury

V listopadu vystoupíte během ARCHITECT@WORK v Miláně. Aniž bychom prozrazovali příliš dopředu, jaké hlavní poselství byste chtěl předat architektům, kteří si přijdou vaši přednášku poslechnout? Jaké dovednosti bude muset architektura budoucnosti ovládat, aby dokázala reagovat na výzvy současných měst?

Mám jediné hlavní poselství, na kterém stojí celý způsob, jakým naše studio přemýšlí o architektuře:

Hodnota architektury se měří tím, co umožňuje, aby se stalo.

Je to nepohodlné kritérium. Znamená totiž, že budovu neposuzujeme podle její formy, vzhledu nebo ceny, ale podle vztahů, které vytváří, proměn, které umožňuje, chování, která podporuje, a budoucnosti, kterou otevírá.

Znamená to také přijmout fakt, že podle těchto kritérií budeme hodnoceni i dlouho po dokončení stavby.

My tomu říkáme Architektura možností.

Pokud jde o dovednosti, vyzdvihl bych tři.

První je schopnost pracovat ještě před samotným návrhem. Pozorovat místo, vracet se na něj v různých časech a pochopit, čím se již samo od sebe stává. Není to intuice ani citlivost. Je to skutečná pracovní fáze, která má svůj čas, své aktéry i konkrétní výstupy. V našem studiu se jí věnuje program Scandurra Backstage.

Druhou schopností je navrhovat pro využití, která ještě nedokážeme ani pojmenovat. Nemám na mysli flexibilní prostory. Flexibilita je totiž příliš často jen odložené rozhodnutí. Důležitější jsou adaptivní systémy: dobře navržená konstrukce, výšky prostor, přístupy a technické vybavení. Právě tyto prvky se později obtížně mění a určují, do jaké míry se může proměnit vše ostatní.

Třetí dovednost je nejvzácnější: vrátit se a znovu se dívat. Zkontrolovat svůj projekt rok po otevření a zaznamenat vše, co se v něm odehrává mimo původní zadání.

A pak je tu ještě jedna schopnost, která není technická, ale přesto je zásadní:

Umět spolupracovat s lidmi, kteří nejsou architekti.