Porozumění budově

Německý klimatický inženýr Matthias Schuler je velmi žádaný mezi architekty, a to jak na domácí, tak mezinárodní scéně. Daří se mu optimalizovat energetickou bilanci budovy zevnitř pomocí metod, které přinášejí pozoruhodné výsledky i bez použití klasických klimatizačních systémů. Jako řečník na ARCHITECT@WORK 2026 v Mnichově je už nyní netrpělivě očekáván a my máme možnost se s ním předem seznámit v rámci tohoto rozhovoru.

Jste původně strojní inženýr a cestu ke stavebnictví jste si našel až později. Není také žádným tajemstvím, že rád hledáte nové cesty mimo klasické postupy. Jak tedy vznikl nápad založit Transsolar?

V mém prvním zaměstnání jako strojař se specializací na termodynamiku na univerzitě ve Stuttgartu jsem měl možnost společně s architektem Günterem Löhnertem zastupovat německé ministerstvo pro výzkum v mezinárodním výzkumném projektu IEA (International Energy Agency) s názvem Passive and Hybrid Solar Commercial Buildings. V rámci projektu bylo ve 13 zemích analyzováno celkem 66 budov.

Tam jsem se jako inženýr naučil, jak architekti hodnotí budovy, nejen podle čísel, jako my inženýři, ale také prostřednictvím vizuálního vnímání. A také to, že nejlepší budovy vznikají tehdy, když architekti a inženýři spolupracují od prvního dne projektu.

Brzy jste si uvědomil, že architektura potřebuje analytický a diagnostický přístup. Jaký konkrétní cíl jste si pro svou firmu stanovil?

Na základě poznatků z tohoto výzkumného projektu bylo jasné, že na univerzitách vyvinuli hodnoticí metody, které dosud nenašly uplatnění v praktickém plánování, ačkoli mohou architektům poskytovat komplexní podporu. Právě to jsme chtěli dělat, pomáhat vytvářet lepší budovy. A při mém prvním soutěžním projektu nastal klíčový okamžik, když mi architekti, jako Fritz Auer a Carlo Weber, jakožto „zelenáčovi“ naslouchali a poté na základě mých doporučení začali svůj návrh přetvářet.

Říkáte o sobě, že jste „klimatický inženýr“. Co si pod tím lze přesně představit?

Vnímáme se jako ti, kdo nesou odpovědnost za vnitřní klima budovy a zajišťují uživatelům optimální komfort při co nejnižší možné provozní náročnosti. Jsme tedy dalším členem projekčního týmu, který hledá komplexní řešení v průběhu celého plánovacího procesu, komunikuje se všemi profesemi a propojuje je navzájem. Výsledkem je funkční design a nižší investice do technického zařízení budov, protože samotná stavba už výrazně přispívá ke kvalitnímu vnitřnímu klimatu a nízké energetické náročnosti.

Jednou jste řekl, že architekti myslí v obrazech, zatímco my myslíme v číslech. Kde je podle vás ten průsečík, kde se obě perspektivy překrývají a mohou díky společnému jazyku vytvářet smysluplné změny?

Výchozím bodem je společný záměr. Cílem je plánovat a nakonec i stavět lépe. A jakmile architekti pochopí, že jim nic nevnucujeme, ale že z místních podmínek, jako je klima, podloží, sousedství a také první architektonické myšlenky (říkáme tomu „místní identita“), odvozujeme potenciál a proměňujeme ho v návrhová doporučení, ledy jsou prolomeny.

U Helmuta Jahna tento proces trval mnoho let, protože byl už přece uznávaným architektem, když jsme se s ním poprvé setkali kvůli projektu letiště v Bangkoku. Ale Post Tower v Bonnu byl nakonec výsledkem nalezení tohoto společného jazyka.

Jak jsou pro vás moderní technologie a estetika kompatibilní? Existují hranice, kde musí krása ustoupit funkčnosti?

Moje spolupráce s japonským architektonickým studiem SANAA – Kazuyo Sezima a Ruye Nishizawa – je toho dokonalým příkladem. Pro oba architekty má estetika absolutní prioritu a vše se jí musí podřídit. Právě tento přístup nás však opakovaně dovedl k novým řešením. Jak lze navrhnout betonovou stěnu s minimální tloušťkou navzdory přísným německým tepelněizolačním předpisům? Tato otázka nakonec vedla k aktivní tepelné izolaci na škole designu Zollverein, kde jsme využili místní podmínky, téměř 40°C teplou důlní vodu z hloubky 1 000 metrů, k temperování neizolované obvodové stěny tak, jako by byla izolovaná.

Jednoduchá monolitická konstrukce se zabudovanými trubkami ušetřila asi 1,5 milionu eur, zatímco připojení na důlní vodu stálo jen půl milionu. Takto získané teplo pak umožnilo napojit i další budovy na tento CO₂ neutrální zdroj.

Pracujete na projektech po celém světě. Vnímáte zásadní rozdíly mezi jednotlivými kontinenty v přístupu k potřebě přijímat aktivní opatření a v tom, jak je tato potřeba chápána?

Ano, jsou zde výrazné rozdíly. Zatímco v Evropě přichází snaha o koncepty s méně technologiemi a nižší spotřebou energie z morální odpovědnosti vycházející z „Mezí růstu“ z roku 1972 a Pařížské dohody z roku 2015. V USA je stále u většiny investorů, a dnes opět ještě více, hlavním kritériem ekonomická efektivita. Když naše koncepty vedou díky vícenásobnému využití a efektivnímu návrhu k menšímu rozsahu technických zařízení a nižším provozním nákladům, jsou tam dobře přijímány. Dodatečné náklady spojené se snižováním uhlíkové stopy je tam však obtížné prosadit, zejména nyní, když se banky stáhly ze svých klimatických fondů. Nemluvě o popírání lidského vlivu na změnu klimatu ze strany vlády ve Washingtonu, což ve mně jako v inženýrovi a vědci vyvolává jen hluboké znepokojení.

Pracujete s modelem klimatických dvojčat. Současně se však klimatické prognózy neustále mění. Je vůbec možné realisticky stavět budovy klimaticky odolné na desítky let, možná na celé století, nebo musíme architekturu vnímat krátkodoběji, což by ovšem nebylo udržitelné?

Když se podíváte na flexibilitu 100 let starých průmyslových budov v Berlíně, které dosud fungovaly pouze s větráním okny a vytápěním, ale do budoucna budou potřebovat i chlazení protože naše berlínská léta často překročí 40 °C a počet tropických nocí stoupne z dnešních asi 20 ve velmi teplých letech na 80 až 90. Je zřejmé, že musíme využít jejich těžkou stavební konstrukci k tlumení tepelných špiček. Naše modely nám umožňují simulovat chování budov pomocí budoucích klimatických dat Německé meteorologické služby.

 Musíme tedy uvažovat dlouhodobě, protože každá stavební akce vyžaduje investici CO₂, která by měla být využitelná co nejdéle, zejména proto, že provozní energie budou v budoucnu emitovat stále méně CO₂. Dánsko je v tomto směru už dnes dál: pro stavební povolení nového objektu musí být prokázáno, že CO₂ stopa za výstavbu, 60 let provozu a demolici nepřekročí 12 kg/m² ročně.

Kdybyste mohl rozhodovat o všem, jaký by byl váš komplexní přístup k budoucnosti vysoce výkonné architektury? Jak byste to řešil?

Výkonná architektura by se u nás měla nejprve zaměřit na zlepšení stávajících budov a zahušťování čtvrtí, i když tyto budovy možná nedosáhnou energetického standardu novostaveb. CO₂, které se investuje do výstavby nového objektu, přičemž hrubá stavba představuje téměř 60 % celkové uhlíkové stopy budovy, lze totiž během provozu jen velmi obtížně kompenzovat. To platí zvlášť tehdy, když budou naše energetické zdroje, jako elektřina a dálkové vytápění, stále více CO₂ neutrální nebo vyráběné z obnovitelných zdrojů. Snižování tepelných ztrát zůstává klíčové, i když dnes víme, že naším hlavním problémem do budoucna není energie sama, ale emise CO₂. A to, co dnes investujeme do novostavby, se okamžitě zapisuje do dnešní CO₂ bilance, a proto je třeba to posuzovat obzvlášť kriticky. Emise CO₂ v nadcházejících letech rozhodnou o tom, zda světové klima překročí kritický bod zlomu a stane se nezvratným, ať se nám to líbí, nebo ne.