Barva - ovlivňující faktor

Neuroarchitektura je disciplína, která zkoumá schopnost prostoru kolem nás komunikovat s naším mozkem a ovlivňovat vnímání a emoce.

Může se zdát poněkud neobvyklé zaměřit uvažování o architektuře na čistě emocionální a v etymologickém smyslu sentimentální aspekty. Instinktivně máme tendenci vnímat budovu nebo městský prostor pouze optikou konkrétnosti, zdůrazňovat měřitelné, jisté a uklidňující vlastnosti.

V posledních letech se však mezi disciplínami spojenými s architekturou a urbanismem prosadilo něco nového: neuroarchitektura. Tato oblast vznikla přibližně před 30 lety díky studiím neurovědce Freda Gage a jejím předmětem zkoumání je vztah mezi zastavěným prostředím a lidským mozkem. Jinými slovy, zastavěné prostory jsou zkrátka schopny nejen reagovat na naše bezprostřední funkční potřeby spojené s každodenním životem, ale také ovlivňují náš mozek, a tím i naše chování a způsob, jakým vnímáme a poznáváme své okolí.

Koncept neuroarchitektury zdůrazňuje význam navrhování prostorů, které nejsou pouze funkční, ale podporují duševní a emocionální pohodu prostřednictvím vědomého a promyšleného využití specifických prvků architektonického designu.

Prostředí, vnímané ve svých různých složkách a určujících faktorech, vypráví svůj příběh těm, kdo jej vnímají a jsou v něm ponořeni. A to především prostřednictvím prvku, který je každému architektovi a interiérovému designérovi důvěrně známý: barvy.

Jak ale probíhá proces, kterým barva ovlivňuje emoce, myšlenky a celkovou pohodu? A především – jak ji lze využít jako nástroj pro navrhování prostorů?

Krátký komentář Alberta Angely: Vnímání barvy začíná ve chvíli, kdy světlo dopadne na sítnici a stimuluje čípky – specializované buňky zodpovědné za barevné vidění. Barva však neplní pouze optickou funkci; její vliv je mnohem hlubší. Aktivuje různé oblasti mozku, čímž ovlivňuje emoce a kognitivní procesy, včetně vzpomínek a individuálního vývoje.

Uveďme si několik konkrétních příkladů. Neuroscientifické studie ukazují, že barvy jako modrá zklidňují aktivitu amygdaly – části mozku odpovědné za zpracování emocí, a tím pomáhají snižovat stres. Naopak červená stimuluje sympatický nervový systém, který spouští instinktivní reakce „bojuj nebo uteč“, zvyšuje pozornost a citlivost na vnímání nebezpečí.

V nemocnicích se proto často používají uklidňující barvy, například modrá, která podporuje klid a kreativitu, nebo zelená, která pomáhá snižovat stres i srdeční aktivitu. Tyto barvy pomáhají pacientům cítit se uvolněně, snižují úzkost a pozitivně ovlivňují proces hojení a rekonvalescenci. Jejich účinek spočívá v tom, že dokážou odvést pozornost od negativních podnětů, jako je bolest, a působí jako „pozitivní rozptýlení“.

Ve školách a pracovním prostředí, kde je potřeba dlouhodobé soustředění, se znovu osvědčuje modrá – podporuje klid a kreativní myšlení. A co červená? S tou je třeba zacházet opatrně a používat ji s rozvahou. Ve správném množství zvyšuje energii, posiluje soustředění a je ideální pro situace, kdy je potřeba rychlé a intenzivní zapojení.

Psychologie barev je dnes dobře zavedeným oborem, který prostřednictvím výzkumů dokazuje, jak různé odstíny ovlivňují naši náladu a mohou se stát cenným nástrojem při navrhování prostorů.

Nelze však mluvit o barvách v architektuře – a zejména v neuroarchitektuře – bez zmínky o zásadní roli světla, které barvy zvýrazňuje a dodává jim charakter. Konkrétní příklad podložený statistikou: nedávná studie provedená na vzorku více než 21 000 studentů ukázala, že učebny s větším množstvím přirozeného světla a uklidňujícími barvami zlepšily výsledky studentů v porozumění textu o 26 % a v matematice o 20 %.

Pokud spojíme světlo a barvu, dostáváme se k jejich teplotě. Všimli jste si někdy, že studené odstíny působí dojmem většího prostoru, zatímco teplé barvy ho opticky zmenšují, čímž vytvářejí pocit útulnosti a obklopujícího prostředí?

A když k barvě a světlu přidáme i promyšlenou práci se zvukem, přibližujeme se stále více k vytváření prostorů, které zlepšují kvalitu života. Jako architekti a designéři tak nestojíme jen před úkolem navrhnout funkční prostory, ale také ty, které nesou hlubší význam a mají schopnost komunikovat s těmi, kdo v nich žijí a pracují.